Alastair Reynolds - Šupiny

(10/13/2011 19:28)

Můj překlad psychedelické povídky anglického autora scifi Alastaira Reynoldse. Publikováno se svolením autora. Původně vyšlo jako podcast v The Guardian.

Pokud narazíte na chyby, dejte mi prosím vědět.

 

Šupiny

Alastair Reynolds

 

Nepřítel musí zemřít.

Nico stojí v dlouhé frontě a pod žlutou elektrickou kopulí městského silového pole z něj leje pot.

Všichni musí zemřít.

Na dohled od náborového střediska vyvezli na ulici klec s jedním ze zajatců. Ještěr v ní leží rozprostřen jako žába na pitevním stole. Řada budoucích vojáků se jde podívat a případně za hlasitého povzbuzování rýpnout ještěra skrz mříže klece šokovou holí. Je velký zhruba jako člověk, a dokonce i vypadá až překvapivě lidsky, až na promáčklou ještěří hlavu, tupý ocas a zeleně třpytivé šupiny. Už se mu loupou, černé a zuhelnatělé, všude kde se jich dotkne hůl. Zpočátku ještěr kvílel, ale teď zhrouceně leží a nereaguje.

Nico odvrací hlavu. Chce jen, aby se fronta pohnula, aby se mohl zapsat, dostat občanství a vypadnout.

Nepřítel musí zemřít.

Přišli z mezihvězdné prázdnoty, a nevyprovokováni začali systematicky likvidovat nepřipravená lidská aktiva. Vyhladili lidstvo z Marsu a z kolonií na měsíci udělali radioaktivní krátery. Zatlačili lidské průzkumníky zpátky do okolí Země. A teď už se válka dostala i do měst a vesnic, k davům civilistů. Zemský povrch teď hyzdí puchýře silových štítů, udržované fúzními elektrárnami ponořenými hluboko v zemské kůře. Nico už skoro zapomněl, jaký pocit to byl, dívat se na hvězdy.

Ale přichází změna. Pod kopulemi se v továrnách vyrábí lodi a zbraně, které válku vytlačí zpět k plazům. V obraně nepřítele se objevují trhliny. Jen je potřeba víc mužů i žen, kteří by plnili pokyny Země.

Jeden z náborových seržantů jde podél fronty a rozdává chlazenou vodu a sladkosti. Zastavuje se s budoucími vojáky, potřásá si s nimi rukou, poplácává je po zádech. Je veteránem třicetí misí; byl na dvojnásobek vzdálenosti k Měsíci daleko. Přišel o ruku, ale nová už mu roste, trčí mu z pahýlu, vypadá to, jako by se z něj snažilo vyrvat malé dítě. Postarají se i o vás, říká, a nabízí lahve s vodou.

“Kde to má háček?” ptá se Nico.

“Nemá to háček,” říká seržant. “Dostanete občanství a hračky, kterými byste mohli rozebrat planetu. Poletíte tam nahoru, a zlikvidujete těch zelených bastardů kolik jen zvládnete.”

“To se mi líbí,” říká Nico.

 

Nahoře v opevněné Sentinel Station se věci mají jinak. Technologie vypadají jinak než vybavení, které měl Nico možnost vidět při tréningu dole na Zemi. Je to všechno těžší, zákeřnější, účinnější. Což by bylo fajn, kdyby tu nebylo ještě jeden fakt.

Země má sice lepší lodě, zbraně i brnění než by si kdokoliv tam dole pomyslel - ale zrovna tak jsou na tom lépe i ještěři.

Ukazuje se, že vlastně ani nejde o plazy. Ne, že by to Nica moc trápilo. Studenokrevní nebo ne, stejně to byli oni, kdo zaútočil.

 

Těch šest měsíců tréningu na oběžné dráze v Sentinel Station je drsných. Půlka děcek odpadla. Nico to dal, možná nebyl nejlepší, ale řadil se ke špičce. Dokáže zvládnout silové štíty i taktické zbraně. Je připraven, aby ho zavedli k jeho lodi.

Není to úplně to, co čekal.

Je to dlouhý, útlý stroj, šedý jako žralok, a jeho FTL pohon překonává rychlost světla.

“Je to samozřejmě přísně tajné,” říká mu instruktor. “Používáme je pro mezihvězdný průzkum a obstarávání zdrojů.”

“Jak dlouho už je máme?”

Instruktor se zakření. “Ještě než ses narodil, hochu.”

“Myslel jsem, že nás nic vzdálenějšího než Mars nezajímá,” říka Nico.

“A co má být?”

“Ale říkali, že ještěři sem přišli sami, že jsme je nevyprovokovali. Jesli už lítáme tak daleko...”

Vytahují ho ven po pár dnech v chládku. Další podobné úvahy a pošlou ho zpátky domů s vymazanou pamětí.

Nico se rozhoduje, že to tedy není jeho problém. Má své zbraně, má své štíty a teď má i vlastní loď. Koho zajímá, kdo to celé začal?

 

FTL pohon ho přepne zpátky do normálního prostoru u hvězdy, která sama zvolna padá do plynů modrého obra, u základny, která bývala měsícem. Na povrchu se špičatí dálkové senzory a nepřátelsky vypadající  hřbety protilodních railgunů. Stanice Chokepoint bude Nicovým domovem celý příští rok.

“Zapomeň všechno, co ses naučil o štítech a zbraních,” říká nová instruktorka, vlastně jen lidská hlava, trčící z černého udržovacího válce. “Teď se pustíme do skutečného boje.”

Zeď za ní se odsouvá a odhaluje halu plnou bezhlavých těl, jsou jich řady a řady, všechny naložené v zelené tekutině.

“Tam, kam se chystáte, vám budou stačit mozky,” říká instruktorka. “Pro těla se stavíte až vaše nasazení skončí a budete se vracet domů. My vám je tu pohlídáme.”

 

A tak Nica ořežou, zbývá mu jen hlava a nervový systém má napojený do malého, superpohyblivého stíhače. Bitva se odehrává daleko za běžnou rychlostí světla. Válka proti plazům bude vyhrána či ztracena v N-dimenzionální spleti vzájemně propojených červích děr.

Napojen ve svém stíhači si Nico připadá jako bůh, armageddon může rozpoutat pohybem prstu - ne, že by nějaké prsty měl. Necítí se vlastně ani moc jako Nico. Vrhá jízlivý úsměv na nováčky, kteří zrovna dorazili na Chokepoint a civí na těla v nádržích. Svou starou paměť má pořád k dispozici, ale je pohřbená pod mnoha vypálenými vrstvami bojového softwaru..

Upřímně, moc mu nechybí.

Už ani nebojují s plazy. Ukázalo se, že šlo jen o organické loutky nesmiřitelné strojové inteligence. Loutkaři sami jsou rychlejší a chytřejší a jejich cíle nejsou známé. Ale tu bytost, která kdysi byla Nico, tohle netrápí.

Protože i stroje konec konců můžou zemřít.

 

Velení ho posílá hlouběji. Je přenesen na umělý konstrukt, vnesený do spleti, kde na semistabilním uzlu plave jako temná sraženina. Nico už vůbec neřeší, kde tato stanice leží ve vztahu ke skutečnému prostoru.

Nikdo plně lidský se do této hloubky nemůže dostat - posádka stanice jsou mozky v lahvích a skličující umělé inteligence. Ta věc, co bývala Nico, sebou trhne, když si uvědomí, že mu jejich společnost nevadí. Když nic jiného, aspoň mají jasno ve svých prioritách.

Na stanici se bývalý Nico dozvídá, že v boji proti loutkařům se otevřela nová fronta, ještě hlouběji v spletitém uzlu. Je těžší se tam dostat, takže musí být znovu přetvořen. Jeho živá mysl je zaplavena miniaturními stroji, které kolem zranitelné architektury jeho organického mozku vystaví zářivé ochranné lešení. Stříbřité bodce a vzpěry plynule přecházejí do stíhače ne většího než barel s naftou.

O svém těle, zanechaném na Chokepointu, nepřemýšlí. Už ne.

 

Loutkaři jsou jen zástěrka. Taktická analýza ukazuje, že jde o vpád do spleti červích děr z něčeho, co se dá nazvat jen přilehlou dimenzí. Cíle vojenského úsilí se opět posouvají.

Organická hmota v jádru kybernetické mysli toho, co dříve byl Nico, je beznadějně zastaralá. Nedokáže přesně označit okamžik, ve kterém přestal myslet tkání a začal myslet pomocí obvodů, a nepřijde mu, že by na tom záleželo. Jako organismus byl uvězněn jako motýl rozmáčknutý mezi dvěma stránkami v knize existence. Jako stroj může být neomezeně abstrahován, simulován v simulacích až do sedmé úrovně, zakódován a odeslán přes mezeru reality připraven zabíjet.

A tak to dělá.

A na chvilku si užívá smrt a slávu.

 

Vzhůru vrstvami reality, úroveň za úrovní. Teď už nejde o válku strojů proti strojům. Jde o válku strojů namapovaných do spletitých N-dimenzionálních prostorů - již ne stroje, ale duše strojů. Podmínky zápolení jsou zcela abstraktní, je to tak vysoká matematika, že celý konflikt je spíš jako filosofický dialog, debata mezi protagonisty, kteří se shodnou téměř na všem až na ty nejtitěrnější detaily.

A přesto stále nutně musí jít o boj na život a na smrt - pokrok jednoho sebereplikujícího se druhu pandimenzionálních entit pořád probíhá na úkor toho druhého.

 

Kdy to začalo? Kde to začalo? Proč?

Podobné otázky už jednoduše nejsou podstatné, nebo se na ně dokonce ani nedá odpovědět.

Jediné, na čem ještě záleží, je to, že tu je protivník, a protivník musí být zničen.

Postupně - ačkoliv i jen představa něčeho jako běh času je z podstaty věci mimo - se válka stáčí kolmo na sebe sama. Samy vrstvy reality jsou teď jen kompaktním laminovaným povrchem čehosi většího, takže válčící entity překonávají nemyslitelné propasti metadimenzionálních struktur, jejich mysli víří v neustálém sebezdokonalovacím procesu, jak se základy reality pod nimi kroutí a svíjejí.

A konečně je tvář nepřítele známá.

Nepřítel je obrovský. Nepřítel je neúprosně pomalý. Jak jsou mapovány jeho okrajové části, postupně se vynořuje uvědomění, že pro rozpoznání (natož pochopení) třídy intelektu, jímž nepřítel disponuje, stroje sotva mají prostředky.

Nepřítel je organický.

Má mnoho forem a variant. Nebyl navržen ani vytvořen. Je to celé neurčitě rozplizlé a podmíněné, a vychází to z povrchu jakési struktury, objektu ve vyšší matematice, který je jen jedním z řady dalších, plovoucích na geodezické trajektorii něčím, co by se snad dalo nazvat “prostorem”. Tajemné tekutiny šplouchají na jeho povrchu, a celá ta věc je zastřená směsí plynů. Nepřítel potřebuje technologii - nejen aby se udržel naživu, ale i proto, aby mohl uspokojit své válečné ambice.

Triumf nad vším organickým je vesmírným osudem, ke kterému se stroje blíží již nespočet instancí. Ale zničit teď nepřítele rovnou, bez dalšího bádání nad jeho postatou, by bylo příliš neefektivní a hrubé. Plýtvalo by se stroji, které by mohly být ušetřeny, kdyby slabiny nepřítele byly lépe pochopeny. A jaký lepší způsob zkoumání slabých míst nepřítel než vytvořit jiný druh živé věci, armádu loutkových organismů, a poslat tuto armádu do bitvy? Loutky možná nevyhrají, ale donutí protivníka plně se rozvinout a ukázat aspekty, které byly skryté.

A tak jsou vysláni. Technicky jsou to dobrovolníci, ačkoliv koncept dobrovolnosti by předpokládal altruismus, který se na fungování multidimenzionálních rozhodovacích matric strojů dá jen těžko napasovat. V obrovských hangárech plných svítících zelených válců roste maso, které je  poté vytvarováno do organismů podobných těm nepřátelským. V těchto obrovských, bezduchých tělech jsou usazeny omezené, okleštěné verze strojových intelektů. Ve finále vlastně nejde o nic, co by samy stroje rozeznaly jako inteligenci, ale svoje úkoly to splnit zvládne.

Jak se kompresní procesy probírají prastarými daty, nedotknutými po dobu, která byla subjektivně dlouhá celá milénia, a hledají cokoliv, co by mohlo skýtat strategickou výhodu, na okamžik oživnou vzpomínky. Mezi prchavými pocity a záblesky vizí si jeden ze strojů vzpomíná, že stál ve frontě pod žlutou elektrickou oblohou a na něco čekal. Slyší zapraskání šokové hole a cítí spálený zápach seškvařené tkáně.

Stroj na okamžik zaváhá, ale pak vzpomínku maže. Jeho nové loutkové tělo se zelenými šupinami je připraveno, a on se musí dát do práce.

Nepřítel musí zemřít.

 

blog comments powered by Disqus